Pro někoho je to jen sen, pro někoho realita. Domácí porody mají i dnes kolem sebe spoustu mýtů a desítky doktorů toto téma považují za naprosté tabu. Některé nemocnice jsou návratu k přirozenosti otevřené, někde se na vás budou dívat jako na blázna. Své první dítě jsem porodila v nemocnici. Druhé doma. Do nemocnice už bych se nikdy nevrátila. A jaké to bylo, rodit sama doma ve vaně?
Když jsem se dozvěděla, že čekáme druhé miminko, začala se mi v hlavě zjevovat myšlenka domácího porodu. První děťátko jsem porodila šest let předtím ve Vítkovické nemocnici, kde mi byla laskavou manipulací nabízena medikace, nástřih a v nestřeženou chvíli bylo provedeno skočení po břiše s cílem „pomoct“ dceři ven. Nemocniční systém a přístup mi nevyhovoval.
Věděla jsem, že tentokrát bude vše jinak. Od počátku jsem cítila, že budeme mít syna. Začala jsem číst knížky o domácích a přirozených porodech (Groverová, Odent, Marek a další), byla na přednáškách Lucie Groverové a Michaely Mrowetz. Dívala se na videa s paní Konigsmarkovou, videa domácích a přirozených porodů. Zúčastnila se sdílení žen, které rodily mimo zdravotnická zařízení v Moravskoslezském kraji. Celé těhotenství jsem pokračovala v meditacích, odbourala své strachy a bloky. Chodila jsem na gravidjógu a těhotenské masáže, dohodla si porodní asistentku.
Tato porodní asistentka s námi absolvovala již první porod, tehdy v nemocnici. Máme k ní absolutní důvěru. V tomto těhotenství jsem vynechala chemické vitamíny pro miminko a soustředila se na chlorellu, lněné semínko, maliníkový čaj, pozitivní energii a myšlení. Během těhotenství jsem docházela na gynekologii, kde jsem podstoupila jen mnou zvolené vyšetření. S lékařkou jsem náš plán porodit doma nekonzultovala, protože jsem u ní necítila pochopení ani podporu. Věděla jsem, jak je toto téma v dnešní době kontroverzní, ale čím více jsem četla, tím více jsem cítila, co je pro mě a pro syna dobré. Rychle jsem pochopila komu se mohu se svým plánem svěřit a s kým ho naopak vůbec nesdílet. Tímto děkuju všem dobrým vílám, které mě podporovaly!
Mé těhotenství probíhalo bezproblémově a celou dobu jsem se cítila výborně. Manžel mi byl a je velkou oporou. Z myšlenky domácího porodu byl nadšen od počátku. Oba jsme cítili, že to pro nás bude bezpečnější varianta, než rodit v porodnici.
Dva dny po termínu porodu jsem se ráno vzbudila po čtvrté hodině, s tím, že cítím intenzivní kontrakce. Bylo mi jasné, že porod začíná, a byla jsem si jistá, že se nejedná o poslíčky. Jako by se mi vybavily pocity z prvního porodu, kontrakce jsou nezapomenutelné. Čtyři jsem prodýchala v posteli, ale nebylo mi v leže vůbec příjemně. Probudila jsem manžela s tím, že: „Je to tady“. Manžel zavolal naší porodní asistentce a ta se připravila na cestu. Dohodli jsme se, že dáme vědět do 15 min, jak jsem pokročila. Přesunula jsem se do naší velké vany, napustila si teplou vodu, přikápla levanduli, kterou jsem si v těhotenství úplně zamilovala.
Kontrakce opravdu přicházely jako vlny, jak je popisuje Lucie Groverová ve své knížce, Aby porod nebolel. Cítila jsem to úplně stejně. Dýchala jsem ááá. Bylo to velmi příjemné, chvílemi dokonce euforické. Představa, že brzy budu mít našeho syna v náručí mě vedla dál. Cítila jsem se v tu chvíli moc silná, odhodlaná, rodící, v rauši. Manžel mezi tím připravil svíčky okolo vany, pustil mantry, které jsem měla připravené, tlumené světlo a naladil se na situaci. Kontrakce byly stále intenzivnější a kratší, z pěti minut to byly už jen tři.. Byla jsem v kleku, opřená o kraj vany. Manžel seděl před vanou, držel mě za ruce. Po dalším telefonátu se vydala porodní asistentka za námi. Mám pocit, že jsem byla mimo čas a prostor, takže ty časové údaje mi byly sděleny posléze :-).
Při další intenzivní kontrakci mi praskla voda, manžel hned rozsvítil světlo a já s radostí jen kývla, že je čirá. Pak jsem se přesunula na všechny čtyři a bylo mi tak moc dobře. Prodýchávala jsem každou kontrakci a v teplé vodě mi bylo příjemně, byla jsem zcela oddána svému tělu a jeho potřebám, mozek vypnutý. Žádné hodnocení situace, vše bylo prostě správně. Posléze mám pocit, že věci nabraly hodně rychlý spád. Cítila jsem velký tlak, energii, otevírání se a živočišný dech. Sáhla jsem si mezi nohy a ucítila hlavičku s vlásky. To byl božský pocit, věděla jsem, že je vše na dobré rychlé cestě, že je vše v pořádku, byl to zvláštní až nepopsatelný pocit. Manžel mi masíroval bedra a byl se mnou. V té euforii jsem mu řekla: „Cítím hlavičku, chceš si sáhnout?“. Udělal to a údivem se usmál.
Hlavou mi projela myšlenka na naši porodní asistentku, která byla na cestě a v tu chvíli mi bylo jasné, že nestihne přijet než porodím. Vůbec mě to nerozhodilo a naopak jsem si myslela, že to je báječné, že to zvládnu a že vím jak na to. Při další vlně tlaku byla hlavička venku, pak jsem cítila tři pohyby děťátka, myslím, že tím dorotoval a na další tlak, který přišel, vyklouznul do vody. Manžel měl výhled zezadu a tudíž viděl, jak se syn klube na svět. Ohnula jsem se pro něj do vody a vzala ho do rukou. Pupečník měl jako šerpu a mě to rozesmálo, opatrně jsme ho sundali, lehla jsem si do vany se synem na prsou, přikrytým červeným ručníkem a smála se. Syn na nás koukal, vůbec neplakal. S manželem jsme byli v totálním tranzu. Konstatoval, že jsem alfa samice. Pět minut na to dorazila naše porodní asistentka s poklidným úsměvem na rtu. Manžel šel vedle do pokoje pro naši šestiletou dceru, která se zrovna probouzela – cítila, že se to stalo a s rozespalou tváří utíkala do koupelny přivítat svého brášku. Jimmy přišel na svět za 1:45 hod.
S malým v náručí jsem se přesunula do pelíšku, který jsme provizorně vytvořili v koupelně. Bonding byl úžasný, syn se k prsu doplazil a přisál. Pak cca dvě hodiny spal na mé hrudi. Cítila jsem se plná energie, elánu, naprosto v pohodě. Naše úžasná porodní asistentka mě prohlédla a řekla, že nemám žádná porodní poranění. Čekali jsme na placentu. Pupečník dotepal za hodinu, byl krásně bílý a rosolovitý, tak jsme ho přestřihli. Placenta přišla po 6,5 hodinách. Krvácení bylo minimální. Cítila jsem, že s odchodem placenty moje těhotenství skončilo. Bylo to pro mě dojemné.
Pak manžel připravil pro všechny vydatnou snídani, u které jsme si nadšeně povídali, prohlédli si fotky, které jsme stihli „kupodivu“ pořídit. Porodní asistentka mi připravila koktejl z placenty a na zdraví jsem ho vypila. Tímto jí děkuji za vše! A mé velké díky a respekt patří hlavně mému úžasnému muži…. S láskou.
Máme jednu fotku. Jsem ve vaně, krátce po porodu, se synem v náručí. Před vanou sedí manžel s dcerou. Když tu fotku viděla kamarádka, tak prohlásila: „to vypadá, že se normálně koupeš“. Odpověděla jsem jí: „Já jsem jenom normálně porodila“.
Vážená paní Königsmarková, obdivuji Vaši práci, děkuji za Váš entuziasmus, vytrvalý boj za to, aby měly ženy právo volby místa svého porodu. Za propagaci a šíření informací a myšlenky přirozených porodů. Díky za vaše stránky, za příběhy, které mne mnohokrát dojaly, některé rozohnily, z té bezmoci, kterou musely některé ženy zažít. Je skvělé, že tato iniciativa existuje. Díky všem ženám, které mi otevřely oči.
Nenechte si to vymluvit. Vy samy víte, co je pro vás dobré. Ať už je to porod doma, nebo v nemocnici. Svobodnou volbu bych přála každé ženě.
